Příběh mladé kunoichi 2 - Čas plyne, ale lidé zůstávají stejní

26. července 2010 v 12:27 | Aneko
Hnědovlasá dívka pospíchala po dlážděné cestě směrem ke střešní zahradě na vrcholku jednoho z domů na jihu její milované vesnice. Konohy. Je to teprve pět let, co tímto směrem pospíchala se zarudlýma očima a se slzami na tvářích. Pět let. Ale Enmi to připadalo jako věčnost. Rychle vyběhla po schodech na vrcholek domu a s nadějí se podívala pod sakuru. Nebyl tam. Enmi přepadl chvilkový smutek. Tolik vzpomínek. Proč zrovna dnes vyplývají na povrch?

"Jako kamoš ti dám radu. Přestaň se snažit stát se shinobim. Zahoď myšlenku na povolání kunoichi.". "Zahodit myšlenku? Zahodit sen? Proč? Chci se stát shinobim stejně jako se jím stali moje matka, otec, sestra a většina členů mého klanu.". "Chceš se stát kunoichi jen kvůli klanu? Kvůli rodině? Údělem žen nikdy nebyla práce ninji.". "Úděl?". "Ano, úděl. Toto je věta, která se v mém klanu předává už odpradávna.". "Já na úděl, osud a takovéhle věci nevěřím.". "Ale měla bys.". Pohled jeho zelených očí. Ten podmanivý pohled. Pohled člověka, který opravdu věří že to, co říká, je pravda. "Proč jsem ho tehdy poslechla?" ptala se Enmi sama sebe v duchu "Proč?". Na stromě zacvrlikal pták a dívka utápějící se ve svých myšlenkách se automaticky podívala na záhonek lilií. A na květináč s věčně zavřeným pupenem. "Promiň, Yuriko, ale nemůžu splnit svůj slib. Rudá lilie nikdy nevykvete." zašeptala bezmocně. "Tohle říkáš vždycky, ale zatím jsi mi nevysvětlila, co to znamená." ozvalo se od záhonku růží. Enmi se šťastně podívala na kluka svých snů. Asogi vypadal pořád stejně. A jako vždy se dostavilo nevídané štěstí pramenící z jeho přítomnosti. Už pět let… Je to pět let co se seznámili. On jako jediný nepřešel v ono, pro ni tak známé, strojené oslovení Enmi-sama. Anebo jak ji před rokem požádal, aby si ho pak vzala. Co se spolu nasmáli… "En, haló, vnímáš mě?". "Jasně Asi." usmála se a sedla si vedle něho pod sakuru. En a As. O tomto páru si za chvíli povídala celá Konoha. Když si na ni někdo dovoloval, vždy se jí zastal. Za jeho přátelství, za jeho lásku ale musela zaplatit ohromnou cenou. Byla nucena se vzdát svého snu. Snu shinobiho. "Hej, En, tak jak je to s tou rudou lilií?". En se usmála "Dala mi ji Yuriko když mi byl jeden rok. Když jsem pak vyrostla, řekla mi, že rudá lilie vykvete, až najdu cestu ke svému cíli." smutně pozorovala mravence lezoucí po stéblu trávy. "Cesta k cíli? To zní jako ´Když chceš cestu k cíli, hledej píli.´ nebo tak nějak." podivil se Asogi. En se jen usmála. Ona, na rozdíl od Asogiho, věděla, co je její cíl. Jejím cílem byl osud kunoichi. Navzdory Asogiho přesvědčení, Enmi ve svém nitru stále věřila, že cesta ninji je otevřena každé dívce na světě. Včetně jí. "Ale teď je vše ztraceno." zašeptal hlásek uvnitř Enminy duše "Brána k cestě ninji je pro tebe uzavřena. Nezapomeň, že jsi opustila Akademii.". Enmi se rozesmutněla. "Enmi, víš že za týden bude maturita? Konečně budu právoplatný shinobi." usmál se Asogi ve snaze svou společnici rozveselit. Docílil ale pravého opaku. Asogi Akademii pomalu, ale jistě dokončoval. Kdyby Enmi stále na Akademii chodila, musela by si vytrpět ještě jeden rok. Asogi byl o rok starší než Enmi. Jí jedenáct, jemu dvanáct. I přesto se měli rádi. Kdyby jen Asogi nebyl tak zaujatý vůči kunoichi… "Asogi-kun, ty seš tady? Neříkej, že pořád chodíš s tou sralbotkou z klanu Hoshiki?" k páru si to namířila parta kluků. Enmi v nich poznala Asogiho spolužáky z Akademie. "Vadí to?" odfrknul si tázaný. "Jednou si budeš muset vybrat, kamaráde." jedovatě se usmál kluk, který to měl k Asogimu nejblíž "Buď mi, nebo támhle ta." posměšně si odfrkl a ukázal na Enmi. Parta se otočila k východu a hlučně odkráčela. Enmi se vyděšeně podívala na Asogiho. Měl ve tváři zvláštní výraz… a ve vzdychu viselo něco zlověstného. Strašidelně zlověstného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama