Příběh mladé kunoichi 4 - Pravda která bolí

16. srpna 2010 v 17:06 | Aneko
Rudý oheň. Zlověstné plameny. A Yuriko… "Néé! Nee-chan, to nesmíš! Nenechávej mě tady!". "Probrala se!". "Bude v pořádku?". "Nezbývá než doufat.". Enmi sebou trhla a rychle se posadila. Hned si však s úpěním znovu lehla. "Enmi, jak je ti?". Tázaná se podívala po hlase. Nad dívkou se skláněla vystrašená shinobi. "Nic mi není, mami." usmála se Enmi. Hned se však zase vyděšeně posadila "Co je s prckem? A co nee-chan, je v pořádku?". "Neměla by ses tak rychle hýbat, jsi raněná." napomenula svou dceru Iromi Hoshiki. "To je mi jedno," odsekla Enmi "co otóto a nee-chan?". "Tomeo je v pořádku," ozval se muž stojící u dveří "ale Yuriko…" mezi slovy pomalu přecházel k posteli. "Tati?" podivila se Enmi "Ty nejsi na misi? To je jedno… Co je s Yuriko?" u jména své milované sestry ječela na plný pecky.

Yuu Hoshiki rozmrzele ignoroval vášnivý hlasový projev své mladší dcery "Žije. To je jediná informace kterou potřebuješ. A kdyby byla před třemi dny na dávno domluvené misi místo doma, byla by na tom rozhodně o hodně líp." Enmi se zarazila. Před třemi dny? To jako spala tři dny? Wow! Tvrdohlavě vztyčila hlavu "Žije? Neříkáš to moc přesvědčivě.". Její otec se jen ušklíbl "Její život visí na posledním vlásku.". "Visí na posledním vlásku…" opakovala šeptem Enmi. Nevěřícně se podívala na svého otce a s rozpornými pocity vykřikla "A jak to můžeš říkat tak klidně!!! Yuriko je přece taky tvoje dcera!!! Jak můžeš být tak klidný!!!". "Yuu-san, Iromi-san," do nemocničního pokoje vtrhl lékařský ninja "vaše dcera, Yuriko-san," odmlčel se "bohužel, je mrtvá.".
Je mrtvá… Yuriko nee-chan je mrtvá… To ne. Je to moje vina… Jenom moje vina… Kdybych byla shinobi, byla by živá… Kdybych byla shinobi, uchránila bych ji… Kdybych nebyla takový poleno… Kdybych nebyla takový poleno, byla bych shinobi. "Yuriko, Yuriko je mrtvá?". Enmi se překvapeně podívala na svého taťku. Takhle ho ještě neviděla. Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. "Tatínku," chytla svého otce za ruku "promiň. Je to moje vina. Kdybych tenkrát neodešla z Akademie…". "Ne, Enmi," zavrtěl hlavou "to není tvoje vina. Ty za to nemůžeš. Jediný, koho z toho můžeme vinit, je ten neznámý ninja. Ten ninja, který vyvraždil náš klan. Klan Hoshiki.". Enmi překvapeně pustila svého tátu. Vyvraždil? To není možné! "Jak to myslíš, vyvraždil?" zašeptala úzkostlivě. "Enmi," povzdechl si taťka "předtím, než se ten muž dostal do vašeho pokoje, stačil náš klan téměř vymítit.". Ne. Ne. To není možné! "Kdo zůstal?". "Ty, já, Iromi a Tomeo. To je vše.". Enmi se podívala na svou mámu. Dívala se do prázdna a vypadalo to, že z rozhovoru mezi otcem a dcerou nevnímá zhola nic. Enmi tátovu tvrzení nemohla uvěřit. Klan Hoshiki. Klan s tajemnou, neprobádanou, mocnou hvězdnou chakrou. Jak je to možné? Jak je možné, že zbyli pouze čtyři zástupci klanu? "Oheň," zašeptala náhle. "Co?". "Oheň," zopakovala Enmi "Ten chlap používal katon. A slepé místo hoshi no jutsu je právě ohnivá podstata. Stačí housenka no jutsu a máš šanci zničit hvězdnou bariéru.". Smutně se usmála na udiveného tatínka "To si pamatuju ještě z Akademie.". "Máš pravdu," povzdechl si vůdce klanu Hoshiki "bohužel máš pravdu.". Enmi se usmívala. Ale nebyl to upřímný úsměv. Její srdce krvácelo. Krvácelo žalem nad ztrátou, pro ni nesmrtelného, vzoru. Nad ztrátou milované nee-chan.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama