Naděje umírá poslední 3.

16. prosince 2010 v 6:57 | Aneko
"Tsurugi je…moje pětiletá sestra.".
"No super," ušklíbla se Ryuu "to byl fakt dobrej vtip. A teď vážně.". Naifu se zamračila "Já nevtipkuju. Nástup máte za pět minut u lázní. A nezapomeňte, neuděláte zkoušky a letíte.".

Se slovem "letíte" zmizela v dýmu stejně jako předtím její bratr. Na cvičišti po sobě nechala jen stále mlčící Kazuko, zamyšleného Daisukeho a vřískající Ryuu.
"Co si ta kravka o sobě myslí?!" vřískala Ryuu na celý kolo "Je natolik líná, že hlídání svojí mladší ségry nechá na svým týmu! To je k neuvěření! Až se mi dostane příště pod ruku tak uvidí! Já jí…". Slovo "ukážu" utlumil náraz jejího obličeje na zem. Když vztekle s prskáním a myšlenkami na vraždu otočila obličej směrem vzhůru…no, to co uviděla, ji překvapilo. Zamračený Daisuke.


Bylo jasný, že znovu políbila matičku zemi díky němu. Vyprskla zbytky hlíny z pusy a uraženě vstala. "Co to jako mělo být?!" vmetla hezounkovi do tváře a nadechovala se k dalšímu proslovu, když ji Daisuke popadl za límeček trička, vykročil a modrovlásku táhl za sebou. "Hele, co to…!" ječela Ryuu.
Daisuke si znuděně odfrkl a ucedil "Kazu-chan, můžeš se o tu modrou hubu prosím postarat?". Kazuko lehce kývla a za malou chvilku Ryuuin řev ustal. Ani nepostřehla, jak se to stalo. Prostě…najednou jí něco zacpalo pusu. Kvůli tomu "něčemu" teď nemohla promluvit ani slovo.
Bylo to strašně nepříjemný. A bylo to…určitě nějaké silné, hodně silné ninjutsu.

O pět minuty později
"Ahój, lidičky. Onee-chan mi říkala, že si se mnou budete dneska hrát.". "Lidičky" na to malé stvořeníčko nevěřícně kulili oči.
První co Ryuu napadlo, když to dítko uviděla, bylo: prasátko. Takové to malé, růžové, vykoupané, pokojové prasátko, které si lidé pořizují, když jim kočky, psi, papoušci a křečci už nestačí. Ne že by byla ta holčička baculatá jako prasátko, spíš naopak. Ale…byla růžová. CELÁ růžová. Růžové šatičky, růžové žabky s růžovými motýlky, růžová sponka s růžovou vílou ve vláskách, růžové náušničky, růžový řetízek s růžovou kočičkou, růžové silonkové ponožečky… dvě jediné věci, které růžově nezářily, byly dlouhé blonďaté vlásky a světlounce šedá očička.

"Já jsem Tsurugi. Jak se jmenujete vy?" vycenila holčička v úsměvu zoubky. "Já jsem Kazuko. Tohle jsou Daisuke a Ryuu.". Tak tohle se Ryuu vůbec nelíbilo. Proč, sakra, promluvila Kazuko? A proč ji, Ryuu, nejdůležitější z týmu, uvedla jako poslední?
"Takže, pane, vy se jmenujete Ryuu?". Ryuu naskočila žíla "To já jsem Ryuu, ne on! On je Daisuke!". Tsurugi překvapeně zamrkala "Není náhodou Ryuu klučicí jméno?". Tak tohle dožralo Ryuu ještě víc. Kdyby ji Daisuke nezastavil, už dávno by se na Tsurugi vrhla.

"Já mám hlad." řekla najednou Tsurugi. "A copak by sis dala?" usmála se na ni Kazuko. Ryuu se na ni zamračila. Už dávno jí bylo jasný, že Kazuko malé děti nadevše zbožňuje.
Tsurugi se zamyslela. Najednou se rozzářila "Dango! A sushi! Plus dvojitý rámen!". Kazuko jako by klepla pepka.
"Promiň, malá, ale mi tady máme tak akorát na jablko. To by ti nestačilo?" usmál se Daisuke. Bylo vidět, že se k úsměvu nutí. "Ne ne." dula si nožkou Tsurugi "Já chci dango, sushi a rámen!". "Tak dango, sushi a rámen nedostaneš." štěkla na ni Ryuu.
Tsurugi se ďábelsky pousmála "Ale když na mě budete zlí, zavolám ségru a protože to znamená nesplnění zkoušky vy se vrátíte zpátky na Akademii.". Do týmu 12 jako by uhodilo. Ta malá má pravdu. Daisuke si odfrkl. "Tak pojďme." křikl a vydal se hledat nějaký obchod s jídlem. Ostatní ho v závěsu následovali.

"Jak jsi to udělal? Abychom nemuseli zaplatit.". Daisuke se usmál "Počkej a uvidíš.". Tsurugi si totiž nechala naložit spoustu jídla. A nezůstalo jenom u dango, sushi a rámenu. Člověk by nevěřil, kolik takový prcek spořádá jídla. Daisuke si nakonec zašel popovídat s majitelem restaurace. Platit nemuseli.

"Teď si chci hrát!" křikla Tsurugi a skočila Ryuu na záda "Ty budeš můj koníček.". Ryuu naběhla žíla "Tak to teda ne, prcku!" sundala si Tsurugi ze zad a teď se malá růžovka houpala hlavou dolů a nohama nahoru "Žádného koně si ze mě dělat nebudeš!". Tsurugina pusa opět vyprodukovala onen ďábelský úšklebek "Já to řeknu nee-chan.". "Přestaň vyhrožovat, škvrně." sykla Ryuu.

"Možná na to nevypadám, ale jsem z rodiny Erimaki. A víte, jaká technika se v naší rodině předává?" usmála se Tsurugi. Když viděla tázavý výraz v Ryuuině obličeji, začala jí jako malému děcku vysvětlovat "Technika komunikace. Je to účinné a tak lehké, že to zvládnu i já. Jediná věc, kterou k tomu potřebuju, je fuuton. Pomocí větru se lehce můžu spojit s kýmkoliv z mé rodiny.". "To je blbost." odfrkla si Ryuu, ale přeci jenom radši položila Tsurugi na zem "Když by to bylo tak lehký, proč se ten, jak se jmenoval, ten Michio, nespojil s Naifu-sensei pomocí té techniky?".
"Michio nii-chan neovládá fuuton." usmála se zákeřně Tsurugi "A teď, když tuto drobnost víš, mi už konečně udělej koníčka." a vyskočila Ryuu na záda. Té zase naběhla žíla.
"Klídek, Ryuu, nemůžeme riskovat návrat na Akademii." povzdechl si Daisuke a položil Ryuu ruku na rameno. "Pf," sykla Ryuu a začala s Tsurugi na zádech obíhat osmičky a kolečka, podle toho, co si ta malá přála. Všichni tři konečně pochopily, proč Naifu-sensei nechtěla svoji mladší sestru hlídat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama